Dokážeme si ale představit, že bychom darovali úplně vše? V Bibli tento příklad existuje: Ježíš si sedl naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala všechno, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ (Mk 12,41-44)

Měla dvě mince, mohla si jednu nechat a druhou darovat. I to by bylo v její nouzi šlechetné. Ale ona chtěla darovat úplně všechno. To je naprostá odevzdanost do Boží milosti. Vsadila vše na jednu kartu - na Boha.

Ježíš o něco později sám také daruje všechno - obětuje za nás celé své tělo. Dokonce nám to i při poslední večeři sám říká a slyšíme to při každé mši svaté: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává. A při těch slovech Ježíš láme chléb a rozdává jej. Nedává nám jen něco, rozděluje se plně. U Ježíše bylo lámání chleba (tedy darování sebe sama) průvodním znakem - takto nasytil zástupy, podle lámání chleba ho také poznali učedníci, jdoucí do Emauz. Když se Ježíš po vzkříšení ukázal svým apoštolům, vždy s nimi lámal chléb. Znovu a znovu daruje sám sebe, cele.

I dnes můžeme tyto příklady okolo sebe vidět. Co třeba jednotliví kněží? Ti nedarovali jen část svého volného času, nejsou knězem pár hodin denně, když se jim to zrovna hodí. Jsou knězem 24 hodin denně, 365 dní v roce. Pokud se bude církvi dařit, bude se dařit i jim. Pokud bude církev trpět, budou trpět i oni (jak dokazovali během nejrůznějších totalit a pronásledování). Vložili do Božích rukou celé své živobytí. Je to odpovědí na Ježíšovo darování sebe sama. Nebo co lidé, kteří pracují pro dobročinnou věc, přestože by jinde byli zaplaceni podstatně lépe? Nebo misionáři, kteří riskují celou svou existenci proto, aby jinde pomohli (ať už materiálně, lékařskou péčí nebo duchovně). Ale také podnikatelé, kteří svoji firmu budují “s Bohem a pro Boha”.

Bohatí

V příběhu jsou také bohatí, kteří darují velké částky. Ježíš jejich dar nijak nesnižuje, vždyť i oni si mohli peníze nechat, ale darovali je, což je určitě záslužné. A pokud se tehdy z těch peněz vykonalo nějaké dílo, vykonalo se více z peněz bohatých, než ze dvou mincí chudé vdovy. Přesto ale vnímáme rozdíl mezi nimi a vdovou. Dnes dává mnoho firem také velké části svého zisku na dobročinné účely. Díky Bohu za to. Ale vzpomeňme si na květinu na začátku - je to darování části zisku, tedy přebytku. Na dobré účely dám až to, co zbude. Tohle oddělování ale není Biblické, není podle Krista a má své následky.

Šuplíčky

Západní společnost s řeckými kořeny si zvykla věci jasně pojmenovat a vymezovat. A co dokážeme rozlišit, to následně i oddělíme. Mnoho o tomto jevu píše například ekonom Tomáš Sedláček. Tento přístup přinesl mimo jiné i velký rozvoj vědy, neměli bychom však pro části zapomínat na celek. V lékařství jsme nejdříve rozdělili fyzickou a psychickou stránku člověka a z té fyzické části jsme postupně vydělovali jednotlivé obory, až jsme postupně měli na vše specialistu, který řešil příznaky, ale často zapomínal na celkový obraz. Dnes už víme, že mnoho fyzických zdravotních problémů má psychosomatický původ, a jednotlivé lékařské obory se prolínají. Chápeme, že je lepší řešit příčiny, než jen jednotlivé příznaky.

Podobně však přemýšlíme i v ekonomice, mluvit teď budeme zejména o té církevní. Rozdělili jsme si šuplíčky “business” a “dobročinnost”. Tohle striktní oddělení má některé výhody. Ale Ježíš toto rozdělení neznal a nepoužíval. Bible sama to mnohokrát propojuje, např. “Prokazuj Hospodinu úctu svým majetkem a prvotinami ze své úrody. Tvé sýpky se bohatě naplní zrním a tvé kádě budou přetékat moštem” (Př 3,9-10). Darování prvotin, nejlepší části úrody, rozhodně není businessové přemýšlení. Ježíš také častokrát odpouští hříchy a postavy v jeho podobenstvích odpouštějí obrovské dluhy (v mnoha jazycích, včetně Ježíšovy aramejštiny, jsou slova “hřích” a “dluh” totožná). Bylo by to možné, tohle neekonomické chování, kdyby měl Ježíš oddělenou ekonomiku a dobročinnost? Jeho postavy i on sám se chovají neekonomicky, nebusinessově, avšak správně.

A naopak - v historii je mnoho negativních příkladů církevních správců, kteří se ke svým poddaným (dnes “zaměstnancům”) chovali tak tvrdě, že způsobili velký odklon lidu od víry, který je na mnoha místech cítit dodnes. Z čistě “businessového” hlediska se nejspíš chovali správně - maximalizovali zisk. Dobro patřilo do jiného šuplíku. Ale následky tohoto přístupu jsou zničující. Protože při tomto oddělení šuplíků dochází k oddělení i v opačném směru. Šuplík “business” přestane být proměňován slovy Písma. A pak může v církvi docházet k obchodům, při kterých se dáváme dohromady se špatnými lidmi - např. s podnikatelem Krúpou (Arca capital, škoda 100 milionů pro církev) či s někým, kdo vlastní potratovou kliniku (škoda ve stovkách milionů pro církev). Původ těchto škod je právě v “oddělení šuplíků”. Protože se došlo k tomu, že teď jsme ve sféře “business” a je tedy v pořádku udělat takový obchod. Morálka přece patří do šuplíku “dobročinnost”. Při “oddělení šuplíků” také můžeme najmout ekonoma, který absolutně nerozumí misi církve. Pokud ale nerozumí misi a jeho úkol je jen “vydělat peníze”, nemůže nikdy trefit cíl. V hebrejštině znamená hřích - “chátá” - doslova “minout cíl”. Není tak divu, že při oddělení šuplíků míjíme cíl a vznikají velké hříchy (a také velké dluhy). V řečtině pak slovo hřích - „hamartía" - znamená totéž a navíc znamená i “ztrátu podílu”.

Zároveň však existuje velké množství příkladů toho, že projekty, které mají propojenou ekonomickou část a dobročinnou část (což není myšleno právně či účetně, ale mentálně), dokážou prosperovat a zároveň přitahovat lidi k Bohu. Naplňují své poslání, naplňují slova písma a Bůh jim žehná - trefují cíl. V dějinách jsme mohli mnohokrát pozorovat rozkvět řeholních společenství, zaměřených na svůj cíl. Jakmile tato společenství zapomněla na své charisma a poslání a stali se z nich pouze správci majetku, tak opět - “minuli cíl”.

Papež Benedikt XVI. na Setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem 2005 řekl: "Nejsme výrobní centrum, nejsme podnik zaměřený na zisk, jsme církev.” Při přijetí těchto slov bychom se tak ale měli začít chovat. A Papež to říká mladým, nejsou tím tedy myšleny jen “církevní struktury” (biskupství, řády, farnosti). Tou církví jsou myšleni lidé, my sami a naše snažení. Firmy, kde je cílem všech pouze zisk, mají nepříjemnou atmosféru, lidé si navzájem nepomohou, když nemusí a každý je opatrný, aby ho někdo nepodrazil. Naopak firma, která má jasně dané své cíle, tak může dosahovat zisku, ve stejné míře, nebo často i více - to jsou ony “kádě přetékající moštem”, zisk není hříchem. Naopak - trefili jsme cíl, firma naplňuje své poslání, lidé se v ní cítí dobře (a často takové firmy fungují jako evangelizační buňky) a zisk přišel jako Boží požehnání.

Máme mentalitu boháče, který dává ze svého přebytku? Oddělujeme “business” a “dobročinnost” a dary jsou jen něčím navíc? Nebo chceme mít mentalitu chudé vdovy, která je i Ježíšovou mentalitou a svědčíme o něm neodděleně celou svou činností? Hlavní misí církve je evangelizace. Lidé jsou však velmi často odpuzováni od Boha a církve hříchem, ztrátou podílu na společenství, morálním dluhem, minutím cíle. K Bohu je naopak přitahují projekty, které cíl trefují a dávají jim pocítit, že se s každým z nich počítá.

kolektiv Teo via

Foto: Sixteen Miles Out, unsplash.com