Chudí v duchu

Bible nám však dává i poměrně jasné parametry toho, co taková chudoba znamená - například první z blahoslavenství zní: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království". Papež František (označován jako “papež chudých”) ve své Katechezi k blahoslavenství vysvětluje, že chudí, bez dodaného "v duchu" by značili skutečně ekonomický rozměr chudoby. Ježíšovi "Chudí v duchu" jsou však podle něj ti, kdo jsou "oproštěni od věcí tohoto světa, aby byli svobodní a mohli milovat". Nastavení chudoby je tedy v mysli a v srdci, nikoliv v peněžence. Jde o nelpění na majetku, nikoliv o nevlastnění majetku. Mnohý (podle lidských měřítek) bohatý člověk, tak může být v očích Božích méně upnutý na majetek, než ten, kdo žebrá na ulici. Jde tedy o uvědomění si toho, že pokud máme majetek, máme být spíše jeho dočasnými správci zde na zemi, neboť si nic z něj po smrti neodneseme. A máme jej správně využívat k tomu, abychom konali dobro. Ježíš nám říká "I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrni v tom, co vám nepatří, kdo vám dá, co vám právem patří" (Lk 16, 9-12). Pokud je nám tedy svěřeno zde na zemi nějaké bohatství, mysleme na to, že nám nepatří věčně - máme je jen vypůjčeno od našeho nebeského Otce. Bůh nás ale vyzývá k tomu, abychom je spravovali věrně, svědomitě, brali je jako hřivny, které máme rozmnožovat a nikoliv je ve strachu z trestu zakopat (podobenství o hřivnách - Mt 25, 14-30).

Nelpět a nechat proudit

Stejná měřítka se v tomto případě vztahují i na církev - církev musí také své statky spravovat svědomitě, nijak na nich nelpět a využívat je primárně ke službě. Peníze jsou jeden z druhů energií, užitečné jsou tedy jen tehdy, pokud proudí, nikoliv tehdy, pokud jsou shromažďovány. Židé přirovnávají majetek ke krvi – musí neustále proudit. Svatý Basil z Cesareje zase přirovnává bohatství k vodě ve studni - pokud ji necháme stát, zkazí se, ale pokud zajistíme, aby proudila, obnovuje se. Vidíme to už ve Skutcích apoštolů, kdy "ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval." (Sk 4,34-35). Apoštolové neodmítají majetek, přijímají jej, ale nijak na něm nelpí a pracují s ním. Naproti tomu je také představen Ananiáš se svou ženou, kteří taktéž věnovali prvotní církvi velkou část majetku, ale přesto na určité části z něj tolik lpěli, že se jej neuměli vzdát a zemřeli pro něj. (Sk 5,1-10) Petr je přímo kárá, že se svým majetkem mohli disponovat podle svého, ale pokud jej chtěli darovat, neměli už na něm nadále lpět a obelhávat tak Boha.

Podobně i svatý František z Assisi ve své řeholi podporuje dárcovství - tedy majetek nevlastnit, ale využít jej k tomu, aby co nejlépe sloužil, ale aby nikdo z bratří na něm nelpěl a nebál se jej opustit, pokud tento majetek může posloužit druhým. A bratři tím, že přijímají dary, konají společnosti dobro, jelikož "dárcům dávají příležitost, aby si získali zásluhy, neboť všechno, co lidé na tomto světě zanechají, zanikne, avšak za lásku a za almužnu, které udělili, dostanou odměnu od Pána" (Řehole sv. Františka, čl 31). A právě františkáni tak (pro mnohé překvapivě) založili první banky, položili základy tržního hospodářství, vynalezli podvojné účetnictví a vymysleli akciové společnosti. Proč? Aby se majetek nehromadil, ale aby mohl proudit a dosahovat svého účelu, tedy vytvářet dobro.

Mít z čeho dávat

Církev tedy může dary bez problémů přijímat. K chodu majetku však nemají sloužit apoštolové, ale důvěryhodní muži z lidu (srov. Sk 6, 2-4), aby se apoštolové mohli věnovat duchovní službě. Majetek samotný pak má sloužit ke konání dobra - Ježíš nás v Mk 12, 28-33 učí spojením dvou největších přikázání, že láska k Bohu je ztělesněna službou bližním. Říká nám, že “kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje” (Lk 11,23). A dává nám návod, jak shromažďovat s ním - neshromažďovat majetek na zemi, ale v nebi (Mt 6,20-21). Stejně tak v Mt 25, 31-46 (hned po podobenství o hřivnách - majetku) Ježíš dává najevo, že pokud nakrmíme/napojíme/ubytujeme/vyléčíme/oblečeme/navštívíme kohokoliv z potřebných, sloužíme tím Bohu. Abychom však mohli druhým posloužit, musíme mít z čeho dávat (viz podobenství o pannách předcházející příběhu o hřivnách - Mt 25, 1-12). Církev se tak jeví jako nejvhodnější nástroj k tomuto "proudění dobra", protože na rozdíl od nás lidí stojí Kristus mimo čas a dává tak církvi přesah do věčnosti  (Žd 13,8 nebo také Zj 22,13). My lidé jsme totiž na tomto světě jen dočasně. Proto máme být věrnými správci svěřeného a myslet na to, co je věčné.

Majetek je dočasný, pracujme s tím tak, aby sloužil

Edmund Burke napsal, že “K vítězství zla stačí, když dobří lidé nebudou dělat nic”. Pokud to vztáhneme na majetek a chudobu, pak je ekvivalentem právě zastavení proudění energie ve formě majetku a jeho bezúčelné hromadění. Jde o promarnění příležitosti, kdy jsme mohli něco vykonat a nevykonali. V tomto směru je dobrým pomocníkem pohybu energie samotná smrt, vždyť i Papež František v katechezi ze dne 29.1.2020 říká, že ještě nikdy neviděl, že by za pohřebním průvodem jel stěhovací vůz. Nic si odsud neodvezeme, všechno zůstává zde a proto je potřeba náš majetek vnímat jako dočasný a pracovat s ním tak, aby sloužil. V Lk 12,34 říká Ježíš “Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce”. Tento citát se dá i otočit - kde je vaše srdce, tam si budujete poklad. Co považujeme skutečně za cenné a důležité, kde je naše srdce, do čeho vkládáme svou energii a investujeme své peníze? To dobře ukazuje, jak ve skutečnosti lpíme nebo nelpíme na majetku. I onen mladík z Mt 19, 21-22 odchází po Ježíšově výzvě k rozdání majetku smutný, neboť jeho srdce nechtělo jít za Ježíšem, protože lpělo na majetku a Ježíš to dobře věděl. Směr, kterým proudí naše peníze se ukazuje být perfektní senzorikou toho, na čem nám v hloubi srdce skutečně záleží.

Majetek pro majetek?

“Církev se zrodila z hlásání evangelia a tento úkol též sama od Krista dostala” (srov. Evangelium nuntiandi, čl. 15). My jako aktuálně žijící lidé určujeme, jaké nástroje v církvi vytvoříme pro splnění tohoto úkolu, kterým je církev Kristem pověřena. Ruku na srdce, vyjadřují ve svých prioritách naše farní a diecézní rozpočty vášnivý zápal pro novou evangelizaci či misie? Vytváříme v církvi struktury, které zajišťují proudění pomoci k potřebným, do pastorace, formace, evangelizace? Nebo shromažďujeme majetek pro majetek? Kde jsou naše srdce, kde jsou naše poklady? Mají naši pastýři volné ruce k tomu, aby mohli konat to, co je zrovna potřeba, nebo jsme je svázali starostí o majetek samotný a nechali je zapomenout na jejich pravé poslání?

Určitě tedy, ať je církev duchovním nastavením chudá - ať na majetku nijak nelpí. Kdykoliv církev hlásala evangelium, nikdy jí nescházely ani hmotné dary k zajištění této služby. A k jejich účelné distribuci potřebuje funkční struktury, kde v synergii pracují jak nástupci apoštolů – biskupové a kněží, tak také diákoni a laici. A každý z nich ať ví, že je jen dočasným správcem těchto prostředků a podle toho s nimi nakládá. Aby mu Pán, až se vrátí, mohl říct: “Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.” (Mt 25,21).

kolektiv Teo via

Foto: František Krejčí, pixabay.com